Jste zde

Úvod do hry

Na úpatí dějin, kdy luhy a lesy voněly tajemstvím, hory a skály skrývaly síly země, svit nebeských světel a třpyt vod probouzely sny lidí, bloudila krajem rodina bez domova. Starý muž, jenž ji vedl, spočinul na vrcholku hory po namáhavém výstupu. Před jeho zraky se rozléhala země krásná, úrodná a bohatá. I zaplesal stařec ve svém srdci a pravil:
„Ach, tuto šírou zemi, zemi krásnou, zemi jedinou vyvoluji za kolébku i hrob našich dětí, za jejich matku, vlasť jedinou i v dědictví jim danou. Tuto krásnou zemi vyvoluji též za hrob můj. Zde mě pochovejte.“
Po těch slovech prudce zabodl do země hůl, se kterou mnoho dní putoval a lidé k té holi každý jednotlivě přiložili kámen. Toho dne nalezli zemi, která se měla stát domovem jim, jejich dětem i dalším mnohým pokolením.
Nedaleko hory blízko vody založili sobě sídlo, začali hospodařit, prozkoumávat okolí a připravovat se na zimu. Na podzim zorali malé políčko a s důvěrou zasili většinu zrna. Aby přivolali požehnání úrodě, slavila se v den setby svatba, lidé se radovali, bujaře oslavovali ženicha a nevěstu, ale i založení nového domova. V zimě v den Slunce stařec zemřel. Lidé si vzpomněli na jeho slova a pochovali jej na té hoře u místa, kde ještě pořád stála zabodlá hůl – připomínka dlouhé pouti do země zaslíbené. Zjara jako zázrakem hůl obrazila a zazelenaly se na ní první malé lístky. I počali si lidé s láskou vzpomínat na starce a na různé příběhy, které jim vyprávěl, vyprávěli je sobě a skládali písně. Vzpomínali na to, co bylo a tak začaly růst „byliny“, příběhy z dávných časů. Tehdy se počaly dějiny velkého národa.
Když vprostřed léta přišly požehnané žně, narodil/a se chlapec/dívka a lidé opět nadvakrát slavili. Bylo to první dítě, které se narodilo v nové zemi a ještě s sebou přineslo tak bohatou úrodu. Starší rodu dítěti prorokovali velký a hrdinský osud.

Přihlášení